První zmínky o nápoji z obilného destilátu a jalovce jsou zaznamenány už z 11. století z kláštera v italském Salernu, není to ale 100% doloženo.
Gin pochází z Nizozemska, kde byl poprvé objeven r. 1650. Vynalezl jej dánský Dr. Franciscus de La Boie známý pod jménem Dr. Sylvius, profesor medicíny na univerzitě v Leidenu. Stejně jako mnoho jiných destilátů bylo použití zamýšleno jako lék. Dr. Sylvius chtěl nalézt levné diuretikum, které by použil jako lék na ledvinové potíže. Smíchal tedy dvě močopudné suroviny: olej z jalovcových bobulí a obilný destilát. Takto vzniklou směs nazval genever (fr. genévrier = jalovec).
Svým pacientům trpícím také depresemi a nechutenstvím ordinoval tento extrakt lihu a jalovce a tím položil základy pozdějšího úspěchu lihoviny tohoto typu. Tento lék získal na oblibě především díky marketingové strategii pana profesora. Doporučoval ho totiž používat preventivně jako profilaktikum - jednou měsíčně (to znamená v zájmu vlastního zdraví se opít, pokud možno do němoty, jeho jalovcovou). V průběhu 17. století se tedy gin stal součástí nizozemské a belgické stravy. Dále se často můžeme setkat s informacemi o britských vojácích, kteří v Antverpách roku 1585 – během osmdesátileté války – bojovali proti Španělům a kteří před každou bitvou popíjeli nápoj genever díky jeho uklidňujícím vlastnostem. Do této doby se taktéž datuje termín “Dutch Courage” neboli “Dánská kuráž”, kterým je gin v budoucnu často nazýván. V současné době se zdá, že zcela nejstarší zmínkou o geneveru jsou záznamy v dánské encyklopedii ze 13. století.
Největšího rozšíření dosáhl gin v Anglii během vlády Viléma III. Oranžského, který byl původem Holanďan. Už ve své vlasti si Vilém III. gin oblíbil a po příchodu do Anglie se ho samozřejmě nehodlal vzdát. Zavedl jeho výrobu v Londýně a současně omezil dovoz alkoholu (brandy) ze zahraničí, hlavně v Francie. To otevřelo cestu k výrobě anglického ginu ve velkém. Produkce rychle rostla a s tím se zvyšovala obliba a spotřeba nového alkoholu, který chutnal, ale hlavně byl levný. Gin byl v té době nevalné kvality, neboť olej z jalovce byl často nahrazován levnějším terpentýnem. Nic z toho však neubralo na jeho oblíbenosti hlavně mezi chudšími Angličany. Přičítány jsou mu rovněž mnohé sociální problémy té doby, a proto byla jeho výroba i prodej v Anglii regulována pomocí tzv. Gin Act z let 1736 a 1751. Počátkem 18. století se tedy gin začal konečně destilovat jen v legálních provozech s určitou dávkou kontroly kvality. Gin vznikající v této době byl poněkud sladší než gin, který známe dnes. kontinentální Evropě – zejména v Dánsku a Belgii se postupně vyvíjel jalovcový destilát jenever či genever, který je ovšem od anglického ginu velice odlišný. I dnes se ovšem můžeme setkat s giny s termínem “oude” či “old” v názvu, což značí, že se budou chuťově a aromaticky blížit svým prapředkům z holandského města Schiedam, v němž se tento nápoj vyvinul. Tento typ ginu byl velice populární v předprohibičních USA.
Vrátíme-li se na půdu Spojeného království v 19. století, může nás zaujmout novinka v podobě tzv. “Old Tom Ginu”, který byl sladší a jemnější díky přidanému cukru. Old Tom Gin ovšem prakticky zmizel z povrchu zemského začátkem 20. století.
Vynález destilačních kolon z první poloviny 19. století umožnil výrobu poměrně neutrálních destilátů, čímž byly položeny základy dnešního “London Ginu” neboli “Dry Ginu”.
V roce 1820 vstupuje na scénu Beefeater, když jistý James Burrough vynalezl tehdy jedinečnou recepturu, která zaručila jeho ginu výsadní postavení. To, čím se Beefeater odlišoval od jiných ginů, nejsou ani tak používané přísady, jako spíš způsob výroby. Burrough totiž vynalezl zvláštní metodu louhování přísad zvanou “steeping”. O názvu “Beefeater”- Burrough ve snaze co nejlíp prosadit svůj gin na trhu pro něj hledal vhodný název, který by byl vyjádřením síly, mužnosti a urozenosti. Jako symbol nakonec zvolil populární strážce královského hradu Tower of London. Tihle muži v červených uniformách byli vyhlášení svojí silou a tradovalo se, že ji čerpají z hovězího masa, jehož denně dostávali od dvora velké příděly. Proto se jim říkalo také “beef – eaters” – jedlíci hovězího. Tento motiv se dodnes odráží i na etiketě Beefeateru, kde najdeme londýnský Tower i jeho strážce.
Zajímavostí je, že v tropických britských koloniích se gin používal ke zredukování hořké příchuti chininu, který byl ve své době jediným efektivním anti-malarikem. Chinin byl později přidáván do sodové vody, čímž dal vznik toniku – výsledkem je tedy světoznámý koktejl gin s tonikem. Moderní tonik ovšem obsahuje jen stopové množství chininu jako ochucovadlo.
1622 - V Amsterdamu byl vydán první písemný návod, jak vyrábět gin „ Aqua Juniperi.
1623 - o nápoji jménem genever pojednávají postavy z divadelní hry “Milánský vévoda”
1650 - Dr. Sylvius vyráběl obilnou lihovinu kotlíkovou destilací; redestiloval ji pak s jalovcem.
1690 - Krátce poté, co se Vilém Oranžský stal (roku 1689) anglickým králem, zakázal import francouzské brandy do země. Jeho přívrženci se loajálně přiklonili k ginu, původně nizozemské pálence, zatímco stoupenci Stuartovců a frankofilové naopak zůstali u vínovice a manifestovali tak, že jsou v opozici. Král zároveň vydal Gin Act, jenž povzbuzoval všechny, kdo chtěli destilovat dobré a užitečné pálenky, aqua vitae a lihoviny vyrobené ze sladovaného obilí.
1714 - První písemné užití slova gin (podle The Shorter Oxford Dictionary).
1727 - Spotřeba ginu v Anglii dosáhla 5 milionu galonů, tj. asi 22,5 milionu litrů. Cca 55l/osoba/rok
1750 - William Hogarth publikuje varovnou mědirytinu Gin Lane.
1831 - se uplatňuje anglický vynález kontinuální destilace, která zlevňuje výrobu lihu potřebného pro produkci ginu – London Dry